Pandemie covidu-19
Pandemie virové choroby covid-19 je přetrvávající pandemie koronavirové choroby covid-19, způsobená těžkým akutním respiračním syndromem koronaviru SARS-CoV-2. Virus byl poprvé identifikován v prosinci 2019 v čínském Wu-chanu. Světová zdravotnická organizace vyhlásila propuknutí globálního stavu zdravotní nouze v lednu 2020 a pandemie v březnu 2020. Do bylo v zemích celkem potvrzeno případů, z toho úmrtí, připisovaných covidu-19. Ke stejnému dni bylo použito dávek očkování. Hranice 2 milionů registrovaných mrtvých byla dosažena jen po roce od prvních případů ve Wu-chanu a podle odborníků bude reálné číslo ještě vyšší, protože řada úmrtí nebyla oficiálně zaznamenána. Odhady hovoří o zhruba 16 miliónech obětí k říjnu 2021.
Příznaky covidu-19 jsou velmi různorodé, od bezpříznakového stavu, až po závažné onemocnění. Virus se šíří hlavně vzdušným přenosem, když jsou lidé blízko sebe. Opustí infikovanou osobu, když dýchá, kašle, kýchá nebo mluví, a vstoupí ústy, nosem nebo očima do jiné osoby. Může se také šířit kontaminovaným povrchem. Lidé zůstávají nakažliví až dva týdny a mohou šířit virus, i když nevykazují žádné příznaky.
Mezi doporučená preventivní opatření patří společenský odstup, nošení roušek na veřejnosti, větrání a filtrace vzduchu, mytí rukou, zakrývání úst při kýchání nebo kašlání, dezinfekce povrchů a sledování a izolace osob, které se potkaly s někým nakaženým, nebo symptomatických. Vyvíjí se několik vakcín, kterými se očkuje. Současná léčba se zaměřuje na léčení příznaků, zatímco probíhají práce na vývoji terapeutických léků, které zabraňují šíření viru. Úřady na celém světě reagovaly zavedením cestovních omezení, uzamčením obyvatel, kontrolami na pracovištích a uzavřením provozoven. Na mnoho místech se také pracovalo na zvýšení testovací kapacity a na sledování kontaktů infikovaných osob.
Reakce na pandemii vyústila v globální sociální a ekonomické narušení, včetně největší globální recese od Velké hospodářské krize. Vedlo to k odložení nebo zrušení řady událostí, rozsáhlému nedostatku dodávek zhoršenému panickým nákupem, narušením zemědělství a nedostatku potravin a snížení emisí znečišťujících látek a skleníkových plynů. Mnoho vzdělávacích institucí bylo částečně nebo úplně uzavřeno. Dezinformace kolovaly prostřednictvím sociálních médií a hromadných sdělovacích prostředků. Vyskytly se případy xenofobie a diskriminace Číňanů a osob vypadajících jako Číňané nebo osob pocházející z oblastí s vysokou mírou infekce.
Od léta roku 2021 tvořila ve většině zemí světa většinu případů varianta delta, která vyžadovala hospitalizaci každého 75. nakaženého dítěte. Kvůli této variantě došlo např. k přetížení kapacity dětských jednotek intenzivní péče (JIP) v mnoha nemocnicích ve Spojených státech amerických, které již nemohly přijímat další děti v ohrožení života, např. v Dallasu nebylo v srpnu 2021 volné žádné dětské JIP lůžko, podobně jako po řadu týdnů v New Orleans. V Česku tvořila tato varianta k září 2021 99 % případů. Od listopadu 2021 se celosvětově šířila varianta omikron, která se šíří dvakrát až třikrát rychleji než varianta delta, v řadě zemích na začátku roku 2022 převažovala.
Onemocnění covid-19 postihuje různé lidi různými způsoby. U části nakažených je průběh onemocnění mírný až střední a není nutná hospitalizace, mnohdy však nemoc vede k úmrtí. Z nakažených starších 65 let vyžaduje hospitalizaci přibližně polovina.
Příznaky covidu-19 jsou velmi různorodé, od bezpříznakového stavu, až po závažné onemocnění. Virus se šíří hlavně vzdušným přenosem, když jsou lidé blízko sebe. Opustí infikovanou osobu, když dýchá, kašle, kýchá nebo mluví, a vstoupí ústy, nosem nebo očima do jiné osoby. Může se také šířit kontaminovaným povrchem. Lidé zůstávají nakažliví až dva týdny a mohou šířit virus, i když nevykazují žádné příznaky.
Mezi doporučená preventivní opatření patří společenský odstup, nošení roušek na veřejnosti, větrání a filtrace vzduchu, mytí rukou, zakrývání úst při kýchání nebo kašlání, dezinfekce povrchů a sledování a izolace osob, které se potkaly s někým nakaženým, nebo symptomatických. Vyvíjí se několik vakcín, kterými se očkuje. Současná léčba se zaměřuje na léčení příznaků, zatímco probíhají práce na vývoji terapeutických léků, které zabraňují šíření viru. Úřady na celém světě reagovaly zavedením cestovních omezení, uzamčením obyvatel, kontrolami na pracovištích a uzavřením provozoven. Na mnoho místech se také pracovalo na zvýšení testovací kapacity a na sledování kontaktů infikovaných osob.
Reakce na pandemii vyústila v globální sociální a ekonomické narušení, včetně největší globální recese od Velké hospodářské krize. Vedlo to k odložení nebo zrušení řady událostí, rozsáhlému nedostatku dodávek zhoršenému panickým nákupem, narušením zemědělství a nedostatku potravin a snížení emisí znečišťujících látek a skleníkových plynů. Mnoho vzdělávacích institucí bylo částečně nebo úplně uzavřeno. Dezinformace kolovaly prostřednictvím sociálních médií a hromadných sdělovacích prostředků. Vyskytly se případy xenofobie a diskriminace Číňanů a osob vypadajících jako Číňané nebo osob pocházející z oblastí s vysokou mírou infekce.
Od léta roku 2021 tvořila ve většině zemí světa většinu případů varianta delta, která vyžadovala hospitalizaci každého 75. nakaženého dítěte. Kvůli této variantě došlo např. k přetížení kapacity dětských jednotek intenzivní péče (JIP) v mnoha nemocnicích ve Spojených státech amerických, které již nemohly přijímat další děti v ohrožení života, např. v Dallasu nebylo v srpnu 2021 volné žádné dětské JIP lůžko, podobně jako po řadu týdnů v New Orleans. V Česku tvořila tato varianta k září 2021 99 % případů. Od listopadu 2021 se celosvětově šířila varianta omikron, která se šíří dvakrát až třikrát rychleji než varianta delta, v řadě zemích na začátku roku 2022 převažovala.
Onemocnění covid-19 postihuje různé lidi různými způsoby. U části nakažených je průběh onemocnění mírný až střední a není nutná hospitalizace, mnohdy však nemoc vede k úmrtí. Z nakažených starších 65 let vyžaduje hospitalizaci přibližně polovina.
Státní území
-
Alžírsko
Země na severovýchodě sousedí s Tuniskem, na východě s Libyí, na jihovýchodě s Nigerem, na jihozápadě s Mali, Mauritánií a územím Západní Sahary a na západě s Marokem. Většina populace žije na úrodném severu, jih pokrývá poušť Sahara. I když etnický základ dvou klíčových etnik, Arabů a Berberů, je rozdílný, alžírské úřady rozlišují jen arabsko-berberskou národnost, která tak tvoří 99 procent populace. Oficiálními jazyky jsou arabština a berberština. V některých kontextech slouží jako administrativní a vzdělávací jazyk francouzština, což je dědictví francouzské koloniální nadvlády, jež trvala v letech 1830-1962. Okolo 99 procent obyvatel vyznává islám. -
Burkina Faso
-
Etiopie
Na etiopském území se dochovaly pozůstatky jednoho z nejstarších předků člověka z rodu Australopithecus. První lépe zdokumentovaný historický státní útvar na etiopském území představuje zhruba od 3. století př. n. l. aksumská říše, v níž vládla šalomounská dynastie založená podle legend potomkem krále Šalomouna a královny ze Sáby. Aksumští vládci přijali ve 4. století křesťanství. Následující staletí – především v důsledku ztráty obchodních kontaktů a islámské expanze – znamenala úpadek a do značné míry i izolaci. V polovině 19. století započala postupná modernizace a soupeření s evropským kolonialismem. Od první světové války byl až do roku 1974, s pětiletou přestávkou v době italské okupace, etiopským císařem Haile Selassie I. Ten byl poté svržen Mengistu Haile Mariamem, který v zemi nastolil komunistický režim. Konec tohoto režimu přišel spolu se zhroucením sovětského bloku a Mengistu musel v roce 1991 uprchnout ze země. Etiopie se federalizovala a v čele nové vlády pod vedením Etiopské lidové revoluční demokratické fronty stanul Meles Zenawi. Ten v zemi postupem času zavedl autoritářský režim, který je u moci dodnes. -
Gabon
Předtím, než sem roku 1471 začali připlouvat Portugalci, zde bylo několik malých kmenových států. Portugalci byli postupně následováni dalšími Evropany. Ti bohatli z obchodu s otroky, slonovinou a vzácnými druhy dřeva. Od třicátých let 19. století se Gabon postupně stával francouzskou kolonií. Francouzi jej v roce 1886 přičlenili k Francouzskému Kongu, v roce 1910 ho přičlenili k rozsáhlým oblastem Francouzské rovníkové Afriky. V roce 1849 osvobození otroci založili na pobřeží malou osadu Libreville, tato osada se brzy stala cílem misionářů. V srpnu 1960 země vyhlásila nezávislost. -
Ghana
Ghana se rozkládá na ploše 238 535 kilometrů čtverečních, tvořené různorodou krajinou, od pobřežních savan až po tropické deštné lesy. Ghana má jako řada jiných afrických zemí překotně rostoucí populaci. Zatímco v roce 1990 měla 14 milionů obyvatel, roku 2019 to bylo již více než dvakrát tolik. S více než 31 miliony obyvatel je dnes Ghana po Nigérii druhou nejlidnatější zemí západní Afriky. Hlavním a největším městem je Akkra. Mezi další velká města patří Kumasi, Tamale a Sekondi-Takoradi. -
Jihoafrická republika
Na jihu je ohraničena 2 798 kilometry pobřeží táhnoucí se podél jižního Atlantiku a Indického oceánu; její severní sousedi jsou Namibie, Botswana a Zimbabwe, východní a severovýchodní pak Mosambik a Svazijsko. Uvnitř jihoafrického území leží samostatné království Lesotho. Je to nejjižnější země na pevnině Starého světa či východní polokoule a nejlidnatější země ležící zcela jižně od rovníku. -
Kamerun
Mapa Kamerunu Název země pochází z označení Rio dos Camarões („řeka krevet“), které dal řece Wouri roku 1472 portugalský mořeplavec Fernão do Pó podle hojného výskytu korýšů druhu Lepidophthalmus turneranus. -
Keňa
[[Britská východní Afrika v roce 1909]] Historie Keni sahá milióny let do minulosti. Ve velké příkopové propadlině na březích jezera Turkana byly objeveny některé z nejstarších ostatků lidí a jejich přímých předků z pliocénu a pleistocénu. Patří k nim zástupci druhů Australopithecus anamensis, Australopithecus afarensis, Kenyanthropus platyops, Homo habilis i Homo erectus. -
Maroko
-
Nigérie
S počtem obyvatel 190 milionů (2017) je nejlidnatější zemí Afriky (pětina všech obyvatel kontinentu) a sedmou nelidnatější zemí světa. Nigérie má třetí největší populaci mladých lidí na světě, po Indii a Číně (více než 90 milionů obyvatel mladších 18 let). Hlavním městem je Abuja ve středu země. Největším městem je přístav Lagos, dnes již více než dvacetimilionová megalopole. -
Pobřeží slonoviny
V říjnu 1985 vláda požádala, aby země byla označována jako Côte d'Ivoire ve všech jazycích. Podle místního zákona nesmí být název země překládán z francouzštiny, tento zákon však platí jen v zemi samotné. Tento zákon, udržující jméno z dob francouzské koloniální říše, prosadil tehdejší prezident Félix Houphouët-Boigny v rozporu se snahami jiných afrických států, které se po získání nezávislosti snažily zbavit se koloniálního dědictví i tím, že často hledaly své názvy ve vlastní minulosti. -
Senegal
Nejvyšší místo v Senegalu (581 či 638 m n. m., souřadnice: ) se nachází na státní hranici mezi Senegalem a Guineou. Je to bezejmenný kopec poblíž lokality Nepen Diakha asi 40 km jihozápadně od města Kédougou. Senegalská část leží na území oblasti Kédougou v departementu Salémata, guinejská na území oblasti Labé v prefektuře Mali. Jako nadmořská výška kopce byla tradičně uváděna hodnota 581 m, avšak novější mapy již uvádí 638 m n. m.. Horu odvodňují toky, patřící do povodí řeky Gambie. Poblíž Dakaru se nachází malý ale významný ostrov Gorée. Díky bohaté (a také kontroverzní) historii je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. -
Sjednocená arabská republika
-
Togo
R. Hellgrewe, 1908)]] Pobřeží Toga se od konce 15. století postupně stalo cílem zájmu Portugalců, Nizozemců, Francouzů a Angličanů, zejména obchodníků s otroky. Počátkem 18. století vytvořily kmene Ewe v jižní části země kmenový svaz, sever se stal součástí domorodých království Dagomba a Gondža. Od 2. poloviny 19. století zesílilo pronikání německých kolonizátorů, roku 1884 byl nad jižní částí Toga vyhlášen německý protektorát Togoland, v roce 1905 se z celého území stala německá kolonie. Hned po vypuknutí 1. světové války Togo obsadila francouzská a britská vojska. V roce 1922 bylo Togo vyhlášeno mandátním územím Společnosti národů pod správou Francie (východní část směrem k Dahome) a Velké Británie (západní část směrem ke Zlatonosnému pobřeží). Krátce před tím bylo určitými kruhy uvažováno o zřízení československé kolonie na území Toga, jednalo se však spíše o pouhé úvahy bez politické podpory relevantních aktérů. Během 2. světové války byla francouzská část do roku 1942 loajální vichistickému režimu, poté Svobodné Francii. Vznikl také Výbor tožské jednoty, který významně přispěl k úsilí za dosažení nezávislosti. V roce 1946 se Togo stalo poručenským územím v britské a francouzské správě. O deset let později se v Brity spravované části uskutečnil plebiscit, na jehož základě došlo k jejímu připojení ke Zlatonosnému pobřeží (Ghana). Francouzské části byla přiznána vnitřní samospráva. -
Tunisko
Tunisko bylo osídleno Féničany ve 12. století př. n. l. V 6.–5. století př. n. l. velký městský stát Kartágo (odvozeno z fénického názvu pro „Nové město“) ovládal většinu západního Středomoří. Tři punské války mezi Římem a Kartágem (druhá byla nejslavnější, vedená římským vojevůdcem Scipionem Africanem proti Hannibalovi) vedly ke kompletnímu zničení Kartága v roce 146 př. n. l. S výjimkou období let 439–533 n. l., kdy území dobyli Vandalové, bylo Kartágo částí římského impéria, než ho zabrali Arabové (648–669 n. l.). Vládly zde různé arabské a berberské dynastie, následované Turky, kteří zabrali toto území v letech 1570–1574 a do 19. století z něj učinili součást Osmanské říše. Koncem 16. století zde byly základny pirátů. Francouzští vojáci obsadili zemi v roce 1881 a tuniský bej podepsal smlouvu ustanovující francouzský protektorát. Během druhé světové války zde mezi roky 1942 a 1943 probíhaly těžké boje mezi Spojenci a mocnostmi Osy. Ty skončily drtivou porážkou Německa a Itálie. -
Afghánistán
V červenci a srpnu 2021 ovládlo území Afghánské islámské republiky radikální islamistické hnutí Tálibán, které po dosažení významných územních zisků vyhlásilo 19. srpna 2021 vznik nového státního útvaru – Afghánského islámského emirátu, jenž nezískal mezinárodní uznání dalšími státy. Poslední ohnisko protitálibánského odporu, provincii Pandžšír, kde operuje Fronta národního odporu, dobyli tálibové na počátku září 2021. -
Arménie
Arménie je unitární národní stát s velmi starým kulturním dědictvím. Nejstarší arménské království zvané Urartu vzniklo již v 9. století př. n. l. V letech 321 př. n. l. - 428 existovalo Arménské království, jež dosáhlo svého vrcholu v 1. století pod vládou Tigrana Velikého. Toto království, jako první na světě, přijalo křesťanství jakožto státní náboženství (asi roku 301). V 5. století Arménii rozvrátily dvě mocné říše, Byzantská a Sásánovská. V 9. století arménský stát obnovili Bagrationové. Rozdrcen byl znovu Byzancí (1045) a posléze území obsadili Seldžučtí Turci. V 11.-14. století se stát obnovil jakožto Arménské království v Kilíkii. V 16. století se však dostal pod nadvládu Osmanů a Peršanů. Tato nadvláda trvala až do 19. století, kdy část území (východní) získalo Ruské impérium. V západní části Osmani za 1. světové války prováděli systematickou genocidu arménského obyvatelstva. Po 1. světové válce krátce existovala (1918–1920) První arménská republika. Roku 1920 byla vyhlášena širší Zakavkaská sovětská federativní socialistická republika zahrnující více zakavkazských států, která se v roce 1922 stala zakládající republikou Sovětského svazu. Od roku 1936 existovala Arménská sovětská socialistická republika, oddělená od ostatních zakavkazských zemí do samostatné sovětské socialistické republiky v rámci SSSR. Po rozpadu Sovětského svazu vznikl současný stát. Hlavním městem Arménie je Jerevan, jehož populace 1 075 800 obyvatel (k 2017) tvoří třetinu z celkového počtu obyvatel Arménie (3 018 854 během sčítání lidu roku 2011). Jerevan je jedním z nejstarších měst na světě s nepřetržitým lidským osídlením, vznikl již roku 782 př. n. l. -
Bahrajn
V letech 1973–75 a opět od r. 2002 je země konstituční monarchií; od téhož roku zajišťuje nová ústava politická práva i ženám. Hospodářsky Bahrajn závisí na těžbě a zpracování ropy, finančnictví a lovu perel. -
Bangladéš
Hlavním a největším městem je Dháka, druhým největším je přístav Čitágáon. S počtem obyvatel 170 milionů je Bangladéš osmým nejlidnatějším státem světa, přičemž tento počet obyvatel obývá jen 144 tisíc kilometrů čtverečních, což z Bangladéše činí nejhustěji osídlený stát světa, pomineme-li městské a miniaturní státy. Oficiálním jazykem je bengálština. Většina obyvatel, okolo 90 procent, vyznává islám. Jde tedy o třetí největší zemi na světě s muslimskou většinou. Významná je též zhruba osmiprocentní hinduistická menšina. Ústava prohlašuje Bangladéš za sekulární stát, ale zároveň ustanovuje islám jako státní náboženství. Bengálci tvoří 98 % celkové populace, což z Bangladéše činí jeden z etnicky nejhomogennějších států na světě. -
Bhútán
V roce 2011 navázala Česká republika diplomatické styky s Bhútánem. O ty usilovala již od roku 2000. Kromě Česka navázal Bhútán diplomatické styky s dalšími devíti zeměmi. Do roku 2011 měla země oficiální diplomatické styky navázány pouze s 26 zeměmi světa. Mezi nimi nebylo ani pět stálých členů Rady Bezpečnosti OSN. V Evropě má Bhútán navázány styky s osmi zeměmi a velvyslanectví má pouze v Ženevě a Bruselu. -
Brunej
Brunej je jedním z členů Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Podle sultánova nařízení se ve státě nemusejí platit daně a obyvatelé mají zdarma zdravotnictví a školství. -
Filipíny
Filipíny jsou třináctou nejlidnatější zemí na světě se 110 miliony obyvatel (2021). Filipínská ekonomika je 29. největší na světě (z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly; k roku 2022). Dle některých analýz mají Filipíny do roku 2050 přeskočit celou řadu vyspělých zemí a posunout se mezi dvacítku největších ekonomik na planetě. Odhaduje se, že mimo Filipíny žije po celém světě na 11 milionů Filipínců. -
Hongkong
Hongkong byl osídlen již od neolitu. První Evropan, který toto místo navštívil, byl portugalský mořeplavec Jorge Álvares v roce 1513. Portugalci poté zřídili obchodní stanici v sousedním Macau. -
Indie
Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu a severovýchodě hraničí s Čínou (3380 km), Bhútánem (605 km) a Nepálem (1690 km). Na severozápadě sousedí s Pákistánem (2912 km). Na jihovýchodě za Palkovým průlivem leží 65 km jihovýchodně od indických břehů ostrovní stát Srí Lanka. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán. Hlavní město Indie se nazývá Nové Dillí. -
Indonésie
Indonéské souostroví bylo významným obchodním centrem nejméně od 7. století, kdy království Šrívidžaja obchodovalo s Čínou a Indií. Místní vládci postupně začali přebírat indickou kulturu, náboženské a politické modely a hinduistická a buddhistická království vzkvétala. Indonéská historie byla ovlivněna snahami cizích mocností ovládnout její přírodní bohatství. Muslimští obchodníci přinesli islám a evropští kolonialisté spolu v době zámořských objevů bojovali o ovládnutí obchodu s kořením na Molukách. Po třech a půl stoletích holandské nadvlády získala Indonésie po druhé světové válce nezávislost. Turbulentní moderní historie země byla ovlivněna přírodními katastrofami, korupcí, separatismem, demokratizací a obdobími prudkých ekonomických změn. -
Izrael
Moderní stát Izrael, o jehož vznik usilovalo sionistické hnutí již od konce 19. století, se odvolává na biblickou myšlenku země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s cílem vytvořit „domovinu pro židovský lid“. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský. Přestože Liga arabských států tento plán odmítla, Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost a v následující vítězné Válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes. Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael už mírové smlouvy podepsal a nyní usiluje o dosažení dohod s Palestinci. -
Japonsko
Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí současné názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapó], anglické Japan [dž'pen]) i středověký výraz Cipango Marka Pola. Symbolem Japonska je krom slunečního kotouče též sopka Fudži (Fudži-san), které nerodilí mluvčí někdy nesprávně říkají Fudži-jama, což vzniká špatným čtením znaku pro horu. (Dřívější japonské čtení „jama“ bylo nahrazeno sinojaponským čtením „san“.) -
Jižní Korea
Počet obyvatel přesahuje 51 milionů (2019). Největším a zároveň hlavním městem je Soul. V jeho metropolitní oblasti žije 25 milionů lidí, tedy takřka polovina jihokorejské populace. Soulská metropolitní oblast je pátá největší na světě. Další významná města jsou např. Pusan, Inčchon, Tegu nebo Tedžon. Úředním jazykem je korejština. -
Jordánsko
Rozloha Jordánska je 89 342 km², stát leží v subtropickém pásu. Podle údajů z roku 2017 má Jordánsko 10 248 069 obyvatel, z čehož značnou část tvoří palestinští, iráčtí nebo syrští uprchlíci. -
Katar
V zemi žije asi 2,3 milionu obyvatel (odhad z roku 2022), ale jen poměrně malá část z nich, něco přes 300 000, má katarské občanství. Ostatní jsou přistěhovalci bez nároku na občanství a výhody z toho plynoucí. Islám je státním náboženstvím. -
Kazachstán
Území Kazachstánu bylo ve starověku osídleno turkickými kočovníky. Ve 13. století území ovládli Mongolové vedení Čingischánem. Rusové začali kazašskou step postupně ovládat od 18. století. Do poloviny 19. století včlenili celé území dnešního Kazachstánu do Ruské říše. Po roce 1923 se stalo součástí Sovětského svazu, od roku 1936 jakožto Kazašská sovětská socialistická republika. Kazachstán během rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vyhlásil nezávislost, byť jako poslední ze sovětských republik. Do čela země se postavil prezident Nursultan Nazarbajev a zůstal v něm až do března roku 2019. Jeho režim býval charakterizován jako autoritářský. Země však zažívá mohutný ekonomický rozvoj. Kazachstán se postupně stal ekonomicky dominantním státem střední Asie, produkuje 60 % HDP tohoto regionu, především díky rozsáhlé těžbě ropy a zemního plynu. -
Khmerská republika
V roce 1970 premiér Lon Nol provedl státní převrat a svrhl krále Norodoma Sihanouka. Vyhlásil republiku a byl de facto vazalem USA. V zemi ovšem vypukla občanská válka, rozpoutaná komunistickými Rudými Khméry v čele s Pol Potem. Po skončení Vietnamské války se Američané stáhli a Lon Nol přišel o spojence. Vietnamská armáda, která měla během války v Kambodži své základny, odešla, a Rudí Khmérové získávali moc nad zemi. V roce 1975 Lon Nol uprchl do USA a Rudí Khmérové se zmocnili vlády a vyhlásili Demokratickou Kampučiu. -
Kuvajt
Historicky byl Kuvajt velmi strategickým obchodním přístavem mezi Mezopotámií a Indií. V současnosti je jeho ekonomika postavená na ropě, země se řadí k hlavním světovým producentům této suroviny. Udává se, že na kuvajtském území se nalézá asi 8 až 9 % světových zásob ropy. To představuje šesté největší zásoby na světě. Objeveny byly v roce 1938, v roce 1946 byla ropa poprvé vyvezena. Následoval mohutný rozvoj a modernizace země. Zlaté časy trvaly do roku 1982, kdy se zhroutila kuvajtská burza a Kuvajt zažil období nestability, které vyvrcholilo invazí ze sousedního Iráku v roce 1990. Irácká vojska byla vyhnána za pomoci mezinárodní aliance vedené Spojenými státy. Prosperita se vrátila, nicméně v nultých letech 21. století přišla nečekaná stagnace, kterou se Kuvajt rozhodl vyřešit strategickým partnerstvím s Čínou. V současnosti je Kuvajt považován za hlavního spojence Číny v oblasti. -
Libanon
Libanon se nachází ve významné oblasti Levanty, kde se v minulosti nacházela řada státních útvarů a rozlišných civilizací. První důkazy osídlení území dnešního Libanonu pochází již z doby před více než sedmi tisíci lety. Jednalo se o domovinu Féničanů (území Fénicie), jejichž civilizace území dominovala téměř tři tisíce let (3200 až 539 př. n. l.). V roce 64 př. n. l. se území stalo součástí Římské říše a po vzniku křesťanství bylo jedním z prvních míst, kam se toto náboženství rozšířilo. V oblasti pohoří Libanon vznikla maronitská katolická církev, přičemž maronité si své náboženství a identitu udrželi i poté, co se území stalo součástí Rášidského chalífátu. Následně však v oblasti vznikla nábožensko-etnická skupina Drúzů, která se vedle maronitských křesťanů stala na několik století jednou ze dvou dominantních demografických skupin v oblasti. Po křížových výpravách bylo území rozděleno mezi Jeruzalémské království a Tripolské hrabství, Maronité se následně stali součástí katolické církve. -
Macao
Macao bylo nejdříve známé pod několika jmény. Bylo nazýváno například Chao-ťing, Ťing-chaj a Ma-ťiao. -
Malajsie
Malajsie má svůj původ v malajských královstvích, která se v 18. století stala součástí Britského impéria. Nezávislosti dosáhla Malaja 31. srpna 1957, roku 1963 se sjednotila se Severním Borneem, Singapurem a Sarawakem jako Malajsie, Singapur se po dvou letech oddělil. Nyní je Malajsie volenou rotační federativní konstituční monarchií sestávající ze třinácti států (monarchií i republik) a tří teritorií pod správou federace. Státní zřízení má velice blízké britskému westminsterskému parlamentárnímu systému a právní systém je založen na obecném právu (Angloamerické právo). Je zde ale dvojí soudnictví, malajsijští muslimové podléhají právu šaría. Malajsijského krále volí devět dědičných monarchů členských států podle rotačního principu mezi sebou. Má pětileté funkční období a jeho pravomoci jsou převážně ceremoniální. -
Maledivy
Mapa Malediv Maledivy tvoří řetěz devatenácti korálových útesů v Indickém oceánu jihozápadně od Indie a Srí Lanky. Rozprostírají se mezi 1° jižní šířky a 8° severní šířky a mezi 72°- 74° východní délky Od indických Lakadiv je dělí průliv Osmého stupně.Ostrovy jsou atoly - korálové útesy, obklopující vrcholky pásma podmořských sopek. Atoly jsou složeny ze živých korálových útesů a pískových barů, které se nacházejí na vrcholu podmořského hřebene dlouhého 960 kilometrů, který prudce stoupá z hlubin Indického oceánu a vede od severu k jihu. -
Mezopotámie
Mezopotámie (z řeckého Μεσοποταμία, Mesopotamia, „země mezi řekami“ nebo „meziříčí“; arabsky بلاد الرافدين bilād al-rāfidayn, syrsky ܒܝܬ ܢܗܪܝܢ beth nahrain, „země řek“) je označení pro oblast mezi řekami Eufrat a Tigris, jejíž jádro tvoří povodí středního a dolního toku obou řek. Mezopotámie je součástí tzv. úrodného půlměsíce. V dnešní době její území zhruba odpovídá Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodnímu Turecku a jihozápadnímu Íránu. -
Mongolsko
Velkou část Mongolska pokrývají stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je kočovné pastevectví. Pro hospodářství země a její vývoz jsou důležité výrobky z vlny, například látky a další výrobky z kašmíru, a výrobky z kůže. V současné době se velkým tempem rozvíjí těžba nerostných surovin, která byla hlavním zdrojem příjmů státu již před rokem 1990. -
Nepál
Pátan, hlavním městě jednoho ze tří středověkých névárských království]] Území dnešního Nepálu bylo postupně osidlováno tibetskými kmeny, které zde vytvářely vlastní knížectví. Ve 2. polovině 18. století sjednotili množství rozdrobených království Gurkhové okolo svého království v centrálním Nepálu. V roce 1792 byla po prohrané válce uzavřena smlouva mezi Nepálem a Čínou, dle které Nepál vyplácel Číně každých pět let tribut (až do r. 1908). V letech 1814–1816 zaútočila vojska Britské Východoindické společnosti na Nepál a donutila jej postoupit Británii části území v dnešní Indii (např. Sikkim, většina Teraje) dobytých nedlouho předtím nepálskými Gurkhy. Mírová smlouva zavazovala Brity platit Nepálu roční odškodné za odejmutá území, na druhé straně zavazovala Nepál neútočit znovu na tato území a zakazovala nepálskému králi najímat britské či evropské nebo americké vojáky, což znamenalo jisté omezení mezinárodní suverenity Nepálu. Samotný dnešní Nepál, na rozdíl od Indie, však Brity vojensky dobyt a ovládán nikdy nebyl. V roce 1846 převzala moc v zemi na 105 let dynastie Ránů, která podporovala britský vliv v zemi. -
Omán
V zemi žilo v roce 2017 přibližně 4,8 milionu obyvatel. Početně nejzastoupenějším etnikem jsou Arabové, následují přistěhovalci původem z Jižní Asie – Bangladéše (Bengálci), Indie, Pákistánu (Balúčové) a Srí Lanky a též Afriky. Valná většina obyvatel jsou muslimové, nejrozšířenější je ibádíjovská větev islámu. Nejvyznávanější náboženství mimo islámu je hinduismus. Mezi dorozumívací jazyky patří úřední arabština a hojně používaná angličtina. -
Pákistán
Hlavním městem je Islámábád. Největším městem je přístav Karáčí, který byl až do roku 1960 hlavním městem. Karáčí má téměř 15 milionů obyvatel, tedy zhruba stejně jako bývalé Československo. I druhé největší město Láhaur má více obyvatel než Česko, asi 11 milionů. Pákistán je etnicky a jazykově různorodá země. -
Saúdská Arábie
Saúdská Arábie nebyla nikdy kolonizována Evropou. První pokusy o založení saúdského státu proběhly v polovině 18. století. První saúdský stát měl hranice podobné současnému státu, druhý saúdský stát byl mnohem menší. Současné království založil v roce 1932 Abd al-Azíz ibn Saúd, který zemi považoval za soukromý majetek svého rodu, a Saúdové mu vládnou dodnes. Předtím svou moc Ibn Saúd rozšiřoval a upevňoval prostřednictvím wahhábistického hnutí Ichwán. Stát má druhé největší zásoby ropy na světě a je jejím největším vývozcem, proto tato surovina dominuje celé ekonomice. Díky rozmachu ropy v 70. letech saúdská vláda ohromně zbohatla a začala přetvářet zaostalou zemi v moderní stát. Díky nabytému bohatství se stala značným poskytovatelem zahraniční pomoci, čímž začala hrát významnou roli v politice Blízkého východu i celého světa. Saúdská Arábie je islámská absolutní monarchie, kterou ovládá široká královská rodina. Jedná se o jednu z nejteokratičtějších zemí na Blízkém východě; ústavu představují korán a sunna a zdrojem práva je šaría. V zemi se nacházejí dvě nejsvětější místa islámu, Mekka a Medína. Ekonomicky je království liberální, ale saúdskoarabská společnost je silně konzervativní. Mezi přetrvávající problémy patří porušování lidských práv, diskriminace žen a působení teroristických organizací, které Saúdská Arábie podporuje a destabilizuje tak Blízký východ. Podle článku deníku The Independent jsou skutečnou hrozbou pro Západ právě Saúdové. -
Singapur
Žije zde obyvatel. Singapur tak má třetí největší hustotu osídlení na světě. Úředními jazyky jsou angličtina, čínština, malajština a tamilština. Mnohonárodnostní charakter státu je zakotven v ústavě. Většinovým etnikem jsou nicméně Číňané. Velkými menšinami jsou Malajci a Indové. -
Spojené arabské emiráty
Bohatství státu spočívá v přírodních zdrojích. SAE mají šesté největší zásoby ropy na světě a sedmé největší zásoby zemního plynu. Přesto se vláda, již od časů otce zakladatele Zajd bin Sultána Ál Nahjána, spoléhá zdaleka nejméně ze všech států Perského zálivu na ropu a plyn – zaměřuje se i na cestovní ruch a služby, hodně investic jde do zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. Vláda Spojených arabských emirátů nevybírá od svých občanů daň z příjmu, tu platí jen právnické osoby. V roce 2018 byla zavedena daň z přidané hodnoty ve výši 5 %. -
Srí Lanka
Podle Mezinárodního měnového fondu je srílanská ekonomika, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly, 52. největší ekonomika světa (k roku 2020). To je zhruba na úrovní Řecka nebo Maďarska. -
Tchaj-wan
Čínská republika na ostrově Tchaj-wan je státoprávní kontinuitou kontinentální Čínské republiky z let 1912–1949, která byla formálně vyhlášena 1. ledna 1912 a nahradila tehdy dynastií Čching ovládanou Říši Čching. Roku 1945 získala Čínská republika správu nad ostrovem Tchaj-wan, který byl od roku 1895 součástí Japonského císařství. Koncem čínské občanské války se v roce 1949 hlavní jednotky věrné vládě Čínské republiky stáhly z pevniny na tento ostrov. Vládu nad celou pevninskou Čínou převzala Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga, která vyhlásila Čínskou lidovou republiku. V současnosti zahrnuje Tchaj-wan jako mezinárodně neuznaný stát vedle ostrova Tchaj-wan i Peskadorské ostrovy (Pcheng-chu) v Tchajwanském průlivu, ostrovy Lü-tao, Lan-jü, Ťin-men (v tchajwanském přepisu též Kinmen), souostroví Ma-cu (někdy též Matsu) a další malé ostrovy. -
Thajsko
Thajsko bylo v minulosti známo pod jménem Siam (สยาม), které bylo oficiálním názvem státu do 11. května 1939 a znovu v letech 1945 až 1949. Etnonymum Thai (ไทย) v thajštině původně znamenalo „svobodný“. -
Turecko
Turecko hraničí na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (exklávou Nachičevan) a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Řeckem a Bulharskem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře. -
Vietnam
V letech 111 př. n. l. až do roku 939 bylo území Vietnamu součástí Čínského impéria. První nezávislý vietnamský stát vznikl v roce 939, po vietnamském vítězství v bitvě u řeky Bạch Đằng. Vietnamské císařství si poté udrželo suverenitu až do francouzské kolonizace v polovině 19. století, následované japonskou okupací ve 40. letech 20. století. Po jejím konci, 2. září 1945, prezident Ho Či Min vyhlásil vietnamskou nezávislost. S tím se koloniální Francie odmítla smířit a došlo k indočínské válce, v níž byli Francouzi poraženi (rozhodná bitva u Điện Biên Phủ proběhla v roce 1954). Poté byl Vietnam rozdělen na dva státy, severní, komunistický (Vietnamská demokratická republika) a jižní, protikomunistický (Vietnamská republika). Jejich konflikt vedl k vietnamské válce, s přímou účastí Spojených států na straně jižního Vietnamu v letech 1965 až 1973. Válka skončila vítězstvím severního Vietnamu v roce 1975. Vietnam byl poté sjednocen pod komunistickou vládou. V roce 1986 zahájila Komunistická strana Vietnamu řadu ekonomických a politických reforem, které umožnily rozvoj soukromého podnikání a integraci do světové ekonomiky. -
Ázerbájdžán
Je situován v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice mezi Evropou a Asií může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři. Země má podle odhadu z roku 2021 více než 10 milionů obyvatel. -
Írán
V Íránu jsou principy státního uspořádání úzce propojeny s náboženstvím. Státním náboženstvím Íránu je šíitský islám, který vyznává přes 90 % obyvatel, cca 8 % tvoří sunnité a zbývající 1 % tvoří další náboženské menšiny, hlavně komunity křesťanů (především Arméni), ahl-e-hakk zoroastriánů, židů a bahá’istů (víra bahá’í je oficiálně zakázána). -
Albánie
Albánie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Rady Evropy, Světové obchodní organizace (WTO), Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), Organizace islámské spolupráce (OIC) a jedním ze zakládajících členů Unie pro Středomoří. Od ledna 2003 byla potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie a 28. dubna 2009 o členství v Evropské unii formálně požádala. Od roku 2014 je oficiálním žadatelem o členství, přístupové rozhovory začaly v březnu 2020. -
Andorra
Andorra je 16. nejmenší zemí na světě podle rozlohy (468 čtverečních kilometrů), 11. nejmenší podle počtu obyvatel (asi 77 000) a šestou nejmenší v Evropě. Její hlavní město Andorra la Vella, jež se nachází v údolí řeky Valira, je nejvýše položeným hlavním městem Evropy, leží 1023 metrů nad mořem. Andořané jsou románská etnická skupina katalánského původu. Úředním jazykem je katalánština, ačkoli se běžně mluví také španělsky, portugalsky a francouzsky. -
Belgie
Belgie byla v minulosti součástí historického území zvaného Nizozemí. V současnosti je součástí významné jednotky regionální spolupráce a geopolitického uskupení zvaného Benelux, které tvoří spolu s Nizozemskem a Lucemburskem. Belgie je jednou ze šesti zakladatelských zemí Evropské unie (tato takzvaná Vnitřní šestka vykazuje dodnes vyšší kohezi než celá unie a působí jako širší geopolitické uskupení ). Belgické hlavní město Brusel je také sídlem Evropské komise, Evropské rady a Evropského parlamentu. Belgie přijala euro a je součástí schengenského prostoru. Patří rovněž k zakládajícím členům Severoatlantické aliance (NATO). Také NATO má své hlavní sídlo v Bruselu. -
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina je oblast, kde lze vysledovat lidské osídlení až do neolitu, v průběhu staletí byla obývána Illyry, Kelty, Góty a nakonec od 6. století n. l. Slovany. Místní Slované byli součástí Východořímské (Byzantské) říše, chorvatského či rašského království nebo Uher. Od konce 12. století se zde ale začala projevovat tendence k samostatnému vývoji, která z Bosenské bánoviny pod vedením rodu Kotromanićů roku 1377 učinila království. Odstředivé tendence šlechty a nepříznivé zahraničně politické okolností nakonec způsobily, že se země roku 1463 dostala pod nadvládu Osmanské říše, která Bosnu držela až do roku 1878, formálně až do roku 1908. Během panování osmanských sultánů došlo k významným etnickým přesunům původního obyvatelstva a země se výrazně islamizovala. Území bylo roku 1878 zabráno Rakousko-Uherskem, které tu vládlo až do konce první světové války. V meziválečném období byla Bosna součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) a po druhé světové válce byl zemi udělen status suverénní republiky v nově vytvořené jugoslávské federaci. Po rozpuštění Socialistické federativní republiky Jugoslávie země v roce 1992 vyhlásila nezávislost, která byla následována bosenskou válkou, trvající až do roku 1995. -
Bulharsko
Hlavním a největším městem je Sofie, s 1,27 miliony obyvatel, jež představují 17,5 procent celkové populace Bulharska. Dalšími důležitými městy jsou Plovdiv, Varna a Burgas. S rozlohou 110 994 kilometrů čtverečních je Bulharsko 16. největší zemí Evropy a 11. největší v Evropské unii. -
Bělorusko
V zemi žije přibližně 9,5 milionu obyvatel, přičemž tento počet od devadesátých let 20. století pozvolna klesá. Většinu z nich tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status. -
Dánsko
Dánsko bez autonomních území má rozlohu 42 924 km² (tato rozloha se však v čase mírně mění, kvůli erozi pobřeží), s nimi 2 210 579 km². Je nejjižnější ze severských států, neleží však na Skandinávském poloostrově. Je tvořeno Jutským poloostrovem, ostrovy Fyn, Sjælland a Bornholm a více než čtyřmi stovkami dalších menších ostrovů. Po celém území má nízkou nadmořskou výšku a je velmi rovinaté. -
Estonsko
Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci hovořící estonštinou – třetím nejrozšířenějším uralským jazykem blízkým finštině. Estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste. -
Finsko
Země má 5,6 milionu obyvatel (k roku 2020), z nichž většina žije ve střední a jižní části země a mluví finsky, baltofinským jazykem z rodiny uralských jazyků, nepříbuzným se skandinávskými jazyky. Finsko je osmá největší země v Evropě a nejřídčeji osídlená země v Evropské unii. Je parlamentní republikou skládající se z 309 obcí a jednoho autonomního území – Alandských ostrovů. Více než 1,4 milionu lidí žije v metropolitní oblasti Velké Helsinky, která produkuje třetinu hrubého domácího produktu země. Švédština je druhým oficiálním jazykem Finska, zejména v některých pobřežních oblastech a na Alandech. Na severu země, v Laponsku, je tradiční místo života Sámů, domorodých ugrofinských obyvatel. Velká většina Finů je členem Evangelické luteránské církve. -
Francie
Francie má 67 milionů obyvatel (65 milionů metropolitní Francie) a je tak čtvrtou nejlidnatější zemí Evropy a druhou nejlidnatější zemí Evropské unie (po Německu). Rozlohou je největším státem EU. Francouzská ekonomika je šestá největší na světě podle nominálního hrubého domácího produktu (HDP) a desátá největší podle HDP v paritě kupní síly. Francie je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Francie je též členem eurozóny. -
Island
Ostrov se nachází přímo na středoatlantském hřbetu, následkem čehož je geologicky i vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nalézá náhorní plošina, která se vyznačuje pískovými a lávovými poli, horami a ledovci; přes úzké pobřežní nížiny stéká do moře mnoho ledovcových řek. Klima Islandu je velmi oteplováno Golfským proudem a i přes vysokou zeměpisnou šířku na dotyku severního polárního kruhu má ostrov jen mírně chladné podnebí s malými teplotními výkyvy během roku. -
Itálie
Itálie patří ke státům s vysokým hrubým domácím produktem v přepočtu na jednoho obyvatele. Životní úroveň v zemi je vysoká, avšak existují značné rozdíly mezi severem a jihem země. Zatímco severní část Itálie je ekonomicky na úrovni Německa či Francie, jižní Itálie je spíše na úrovni Španělska nebo Řecka. To lze vysvětlit rozdíly ve struktuře hospodářství. Zatímco sever Itálie má vysoce rozvinutý průmysl, je jih země doposud charakterizován méně výkonným zemědělstvím, má horší infrastrukturu a je značně závislý na sezónní turistice. -
Jersey
Leží v Lamanšském průlivu mezi pobřežím Británie a Francie a je 22 kilometrů vzdálený od poloostrova Cotentin v Normandii. -
Kypr
Současná Kyperská republika vznikla v roce 1960. Kypr byl osídlen z Mykén ve 2. tisíciletí př. n. l. Od té doby byl navázán na vývoj na Peloponésu a po rozvinutí starořecké civilizace k ní volně přináležel. Dobyli ho postupně Asyřané, Egypťané, Peršané, Makedonská říše, ptolemaiovský Egypt, západořímská i východořímská (byzantská) říše, několik arabských chalífátů, francouzská dynastie Lusignanů, Benátská republika, načež následovala více než tři staletí osmanské nadvlády. Od roku 1878 ostrov ovládali Britové. Když se jejich koloniální moc ve 2. polovině 20. století začala drolit, začali turečtí Kypřané usilovat o připojení k Turecku, zatímco řečtí politici žádali sjednocení s Řeckem. Vlády Řecka i Turecka tyto tendence podporovaly. V návaznosti na rozpoutané nepokoje Británie Kypru v roce 1960 udělila nezávislost. Dne 15. července 1974 se ujali moci řečtí nacionalisté a ve spolupráci s řeckou vojenskou juntou plánovali připojit Kypr k Řecku. Turecko reagovalo 20. července vojenskou invazí na severní Kypr. V roce 1983 turečtí Kypřané vyhlásili jednostranně samostatný stát, Severní Kypr. Jediný, kdo ho kdy uznal, však bylo Turecko. Situace zůstává předmětem trvalých sporů. Kyperská republika má de iure svrchovanost nad celým ostrovem a přilehlými vodami s výjimkou vojenských základen Akrotiri a Dekelia patřících Spojenému království. De facto je pod správou Kyperské republiky kolem 59 % ostrova, 36 % plochy ostrova ovládají Turci, další 4 % jednotky OSN. -
Lichtenštejnsko
Lichtenštejnsko, plným názvem Lichtenštejnské knížectví, je jeden z nejmenších států Evropy, který leží na svazích Alp (pohoří Rätikon) a v údolí Rýna. Rozprostírá se na 160 km², má přibližně 37 tisíc obyvatel a je rozděleno na 11 samosprávných oblastí. Hlavní město je Vaduz a největší město je Schaan. Lichtenštejnsko sousedí se Švýcarskem (společná hranice 41,2 km), se kterým je úzce hospodářsky a politicky spojeno (mj. měnovou a celní unií), a s Rakouskem (společná hranice 36,7 km) a je vklíněno mezi území těchto dvou států, které spolu na sever i na jihovýchod od Lichtenštejnska hraničí přímo. Lichtenštejnsko je konstituční monarchie (knížectví), jejíž hlavou je lichtenštejnský kníže. -
Lotyšsko
Lotyšsko je prostřední ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře a jeho Rižského zálivu. Na jihu sousedí s Litvou, na jihovýchodě s Běloruskem, na východě s Ruskem a na severu s Estonskem. Žije zde okolo 2 milionů obyvatel a hlavním městem je Riga. Další významná města v Lotyšsku jsou Daugavpils, Liepāja, Jelgava a Jūrmala. -
Lucembursko
Lucembursko je zastupitelská demokracie a konstituční monarchie. V čele stojí velkovévoda a Lucembursko je tak posledním suverénním velkovévodstvím na světě. Od roku 2000 je velkovévodou Jindřich I. Lucemburský. -
Malta
Strategická poloha Malty ve Středozemním moři z ní udělala důležitý obchodní uzel. V průběhu dějin byla ovládaná Féničany, Kartágem, Římem, Byzantskou říší, Francouzi a Spojeným královstvím. Nezávislost od Velké Británie získala v roce 1964, stále je však členem Commonwealthu. Členským státem EU se stala v roce 2004. -
Maďarsko
Maďarsko je mnoha lidmi vnímáno jako země lázní, vína, ostrých jídel a specifického jazyka. Dnešní tvář Maďarska vznikla kombinací mnoha vlivů, jak z původního domova Maďarů na Uralu, tak nejrůznějších vlivů evropských, a to jak z oblastí západních, více však z oblastí na jihovýchod od země, zvláště během dlouhé doby, kdy byla značná část Uherska obsazena Osmanskou říší. Asi nejtypičtějším znakem původu Maďarů je jejich jazyk. Maďarština, která patří k ugrofinské jazykové skupině, je vzdáleně příbuzná několika jazykům, kterými se mluví na severu a severovýchodě Evropy (finština, estonština, komi aj.). Nejpodobnější jazyky se dochovaly ve zbytcích v ruském Chantymansijském autonomním okruhu na západní Sibiři. Maďaři, vedení Arpádem, přišli do Evropy koncem 9. století. Od té doby jsou Maďaři a jejich Maďarsko nedílnou součástí Evropy. Novodobé dějiny Maďarska jsou například těsně spjaty s českými, slovenskými, rakouskými i balkánskými dějinami. -
Moldavsko
Současná Moldavská republika vznikla v roce 1991, po rozpadu Sovětského svazu. Navazuje na tradici Moldavského knížectví, jež má kořeny ve 14. století. Severní část knížectví byla po záboru Rakouskem roku 1775 známa jako Bukovina. Po roce 1812 si zbylé území rozporcovali Rusové a Osmani a bylo poté známo jako Besarábie. Po první světové válce krátce existovala samostatná Moldavská demokratická republika, ale roku 1918 byla včleněna do Rumunska. Z druhé části území, kontrolované Sověty, vznikla Moldavská autonomní sovětská socialistická republika. V roce 1940 Sověti i zbytek Moldavska obsadili a začlenili ho do SSSR, jakožto Moldavskou sovětskou socialistickou republiku. Po rozpadu SSSR vyhlásila samostatnost. Znovupřipojení k Rumunsku Moldavané odmítli v referendu. Moldavsko bývá někdy nazýváno Moldávie, avšak zaujímá pouze část historické země Moldávie. -
Monako
V 5. století př. n. l. byla na území dnešního Monaka založena fénická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu Herculis Monoeci portus. V 6. století ovládli území Monaka dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. Roku 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu. Na konci 13. století padla monacká pevnost do rukou Françoise Grimaldiho, poté, co (podle legendy) využil lsti, žádaje o vstup do pevnosti v rouše františkánského mnicha. Monako Grimaldiovci definitivně ovládli v roce 1419, od 15. století převážně pod francouzskou ochranou (vláda tohoto rodu, s výjimkou několika kratších období, pokračuje dodnes). V roce 1793 bylo Monako francouzskými revolučními vojsky dobyto a pod francouzskou správou zůstalo až do roku 1814. V roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu dohodnuto, že nadále bude Monako pod protektorátem Sardinie. V revolučním roce 1848 přišlo Monako o 95 % svého území, když dvě monacká města Menton a Roquebrune vyhlásila samostatnost a oddělila se od něj. Zbývající část Monaka získala svrchovanost v roce 1861, kdy byla s Francií uzavřena francouzsko-monacká smlouva. Od roku 1850 se ale Monako potýkalo s těžkou hospodářskou situací, jelikož územní ztráta z roku 1848 znamenala i ztrátu ekonomickou, především omezením výnosů z prodeje citronů, pomerančů a oliv. Monacký kníže Karel III. Monacký se rozhodl ekonomickou situaci své malé země za každou cenu zlepšit a tak byly v roce 1856 na území Monaka vybudovány první přímořské lázně s kasinem. Skutečný rozkvět pak přišel se založením čtvrti Monte Carlo, kde bylo kasino otevřeno v roce 1866, a napojením Monte Carla na železnici z Francie. Od roku 1865 bylo Monako v celní unii s Francií. Od roku 1949 do roku 2005 vládl kníže Rainier III., který liberalizoval ústavu a posílil práva Národní rady. Po jeho smrti vládne jeho syn Albert II. V letech 1963 až 1993 byla nejsilnější stranou Národní a demokratická unie (UND), od roku 1993 má absolutní většinu Campora. V témže roce se Monako stalo členem OSN. -
Norsko
Norsko je převážně hornatá země, nejvyšší hora Galdhøpiggen měří 2 469 metrů. V její blízkosti také leží dva norské ledovce Jostedalsbreen a Jotunheimen, lákající každý rok tisíce turistů. Na mezinárodní silnici E16, spojující Oslo s Bergenem na západním pobřeží Norska, se nachází nejdelší silniční tunel na světě (Lærdalský tunel, 24,5 km dlouhý). -
Německo
Rozloha Německa je 357 023 km², přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 30. září 2022 84,3 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015. -
Polsko
Počátky polského státu a jeho christianizace sahají do 10. století. Polské království, které roku 1569 prohloubilo unii s Litvou, bylo jedním z mocných evropských států, avšak zaniklo v trojím dělení Polska (1772–1795). Roku 1918 bylo Polsko obnoveno jako republika. Po 2. světové válce, která zemi těžce postihla, bylo Polsko do roku 1989 součástí Východního bloku. -
Portugalsko
Portugalsko je jedním z nejstarších států v Evropě. V 15. a 16. století založilo první globální říši na světě a stalo se jednou z největších hospodářských, politických a vojenských sil planety. Během tohoto období, dnes označovaného jako věk objevů, portugalští mořeplavci jako byli Vasco da Gama či Bartolomeu Dias, pod velením Jindřicha Mořeplavce a krále Jana II., našli námořní cestu do Indie (1498) či objevili pro Evropany Brazílii (1500). Později Portugalsko získalo významné državy v jihovýchodní Asii. Během této doby také monopolizovalo obchod s kořením. Události, jako bylo zničení Lisabonu zemětřesením roku 1755, průmyslová revoluce, sedmiletá válka, okupace země během napoleonských válek či protikoloniální revoluce v Brazílii (1822), však velkou říši srazily do kolen a Portugalsko se stalo středně významným evropským státem. Moderní Portugalská republika vznikla roku 1910. Demokracii si ovšem dlouho neudržela, ta byla vybojována až Karafiátovou revolucí roku 1974, po níž byla také udělena nezávislost posledním zbytkům koloniální říše (definitivní tečkou za touto kapitolou dějin bylo předání Macaa Číně v roce 1999). Portugalské koloniální dobrodružství nicméně zanechalo hluboké kulturní a architektonické stopy po celém světě, jeho dědictvím je pak především 300 milionů mluvčích portugalštiny, která tak patří k největším světovým jazykům a mluví jí ve světě několikanásobně více lidí než v samotném Portugalsku. -
Rakousko
Rakousko je značně hornatou zemí, horská území zaujímají 60 procent jeho plochy. Nížiny se nacházejí zejména kolem Dunaje, největší rakouské řeky. -
Rumunsko
S celkovou rozlohou 238 397 kilometrů čtverečních a 20 miliony obyvatel je Rumunsko 8. největším a 6. nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Jeho hlavním a největším městem je Bukurešť, kde žije 1,8 milionu obyvatel, což z ní činí šesté největší město v EU. Rumunsko má 47. největší ekonomiku na světě podle nominálního hrubého domácího produktu. Od roku 2000 zaznamenává značný ekonomický růst, od roku 2017 dokonce největší v EU (spolu s Irskem). -
Rusko
Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a k Rusku patřící poloostrov Čukotka není daleko od Aljašky (Spojené státy americké, USA). Území Ruska je rozděleno do 11 časových pásem a 85 samosprávných celků, z toho 22 republik. -
San Marino
[[Svatý Marinus]] San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu, jenž je dnes součástí Chorvatska a v Marinově době byl součástí Římské říše. Marinus pracoval v Rimini a byl křesťanem. Poté, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Tradované datum založení je 3. září 301 a Sanmariňané ho berou za datum vzniku svého státu, byť město bylo ponejprve součástí Římské říše. -
Slovensko
Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. března 2004), OBSE (od 1. ledna 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30. června 1993), EU (od 1. května 2004), EEA, Eurozóny (od 1. ledna 2009), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. prosince 2007), OECD, Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. -
Spojené království
Významné kultury vznikaly na území dnešní Británie od neolitu. Důkazem je monument Stonehenge v jižní Anglii. Ve 4. století před n. l. přišli do země Keltové. V 1. století n. l. velkou část země ovládla Římská říše a zřídila zde svou provincii zvanou Britannia, která existovala do 5. století. Poté se země zmocnily germánské kmeny zvané souhrnně Anglosasové, kteří od 8. století čelili nájezdům Vikingů. Anglosasové pak podlehli Normanům, potomkům Vikingů, Franků a pořímštěných Galů ze severu Francie. Jejich invaze vedená Vilémem Dobyvatelem roku 1066 spojila Anglii s Normandským vévodstvím. Asi o sto let později tím byl umožněn vznik anjouovské říše dynastie Plantagenetů na obou stranách Lamanšského průlivu. Angličtí králové sice državy ve Francii postupně ztratili, podařilo se jim však ovládnout Wales a Irsko. Jindřich VIII. Tudor roku 1534 uvedl na Britské ostrovy reformaci a založil státní anglikánskou církev. Roku 1603 skotský král Jakub I. Stuart zdědil anglický trůn; později roku 1707 byly oba státy zákony o unii spojeny do Království Velké Británie. Anglická občanská válka (1642–1651) a slavná revoluce (1688) upevnily moc parlamentu a vedly k vytvoření konstituční monarchie. Británie se stala přední námořní, obchodní a koloniální velmocí, což v 18. a 19. století podpořila i průmyslová revoluce, která zde vznikla: byly tu zdokonaleny například tkalcovský stav a parní stroj a vynalezena parní lokomotiva. Americká revoluce (1776) a osamostatnění Spojených států sice Velkou Británii oslabily, přesto se v 19. století za dlouhé vlády královny Viktorie stalo Britské impérium největším a nejmocnějším státem světa. Ve 20. století byla Británie v obou světových válkách na straně vítězů, její koloniální říše se však rozpadla a roku 1922 se osamostatnila i Irská republika. -
Srbsko
Území dnešního Srbska, nepřetržitě osídlené od paleolitu, zažilo v 6. století stěhování Slovanů, v raném středověku zde vzniklo několik regionálních států, které byly střídavě podřízeny Byzantské říši, Franské říši a Uherskému království. Srbské království získalo uznání Svatého stolce a Konstantinopole v roce 1217 a svého územního vrcholu dosáhlo v roce 1346 jako Srbská říše. Do poloviny 16. století Osmanská říše obsadila celé území dnešního Srbska; osmanskou vládu občas přerušila Habsburská říše, která se od konce 17. století začala rozšiřovat směrem do středního Srbska a zároveň si udržela oporu ve Vojvodině. Na počátku 19. století byl srbskou revolucí založen národní stát jako první konstituční monarchie v regionu, která následně zvětšila své území. Po ztrátách v první světové válce a následném sjednocení bývalé habsburské koruny Vojvodiny se Srbskem země spoluzaložila s dalšími jihoslovanskými národy Jugoslávii, která v různých politických formacích existovala až do jugoslávských válek v 90. letech 20. století. Během rozpadu Jugoslávie vytvořilo Srbsko unii s Černou Horou, která byla v roce 2006 mírově rozpuštěna, čímž byla poprvé od roku 1918 obnovena nezávislost Srbska jako suverénního státu. V roce 2008 představitelé Kosovského shromáždění jednostranně vyhlásili nezávislost, což se setkalo se smíšenými reakcemi mezinárodního společenství, zatímco Srbsko si Kosovo nadále nárokuje jako součást svého suverénního území. -
Ukrajina
Území dnešní Ukrajiny je obydleno přibližně od roku 32 000 př. n. l. Neslo postupně různé názvy pocházející od Skytů, přes řecké oblasti u Černého moře až k tripolské kultuře, která vzkvétala mezi roky 5 500 a 2 750 př. n. l. v oblasti mezi Karpaty a Dněprem na území dnešní Ukrajiny, Moldavska a Rumunska o celkové odhadované rozloze přes 350 tisíc km². -
Vatikán
S rozlohou přibližně 49 hektarů a méně než tisíci obyvateli je to nejmenší stát na světě, pokud jde o počet obyvatel i rozlohu. Jeho území je z větší části obehnáno historickou hradbou a tvoří je hlavně zahrady, kostely a další budovy. Stát Vatikán vznikl roku 1929 na základě Lateránských smluv, které podepsali kardinál Pietro Gasparri jménem Svatého stolce a předseda vlády Benito Mussolini jménem Italského království. Smlouvy o Vatikánu hovoří jako o novém útvaru, nikoli jako o pozůstatku mnohem většího papežského státu (756–1870), který dříve zahrnoval velkou část střední Itálie. Většina tohoto území byla včleněna do Italského království již v roce 1860 a poslední část, tedy město Řím, o deset let později v roce 1870. -
Česko
Česko, plným názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatnost nabylo 1. ledna 1993 jako nástupnický stát Československa, předtím existovalo jako jedna ze dvou republik československé federace. Navazuje také na více než tisícileté dějiny české státnosti a kultury. Podle své ústavy je Česko parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. -
Řecko
Řecko je kolébkou západní civilizace, zrodila se zde demokracie, filozofie, mnohé základní literární žánry, historiografie, hlavní vědecké a matematické principy či olympijské hry. S antickým starověkým Řeckem nicméně Řecko moderní nemá bezprostřední vazbu, složité dějiny ji přetnuly, i etnicky prošlo území Řecka od starověku značným vývojem. Spojnicí je především jazyk, byť i ten se v čase velmi proměnil. Podobně volné je napojení na další velkou kapitolu řeckých dějin, na pozdně antickou a středověkou Byzantskou říši. Jejím dědicem je nicméně Řecká pravoslavná církev, která sehrála velkou historickou úlohu při přenášení antické tradice (jakkoli pokřesťanštěné) do celé východní Evropy. Za počátek moderního Řecka je považována řecká osvobozenecká válka, jež probíhala v letech 1821–1830, a po níž Řekové setřásli osmanskou nadvládu. -
Španělsko
S rozlohou 505 990 kilometrů čtverečních je Španělsko největší zemí jižní Evropy, druhou největší zemí Evropské unie a čtvrtou největší zemí na evropském kontinentu. S počtem obyvatel přesahujícím 47,4 milionu je šestou nejlidnatější zemí v Evropě a čtvrtou nejlidnatější zemí Evropské unie. Hlavním a největším městem je Madrid. Dalšími velkými městy jsou Barcelona, Valencie, Sevilla, Zaragoza a Málaga. -
Švédsko
Švédsko je se svou rozlohou 449 964 km² třetí největší zemí Evropské unie. Celkový počet obyvatel je zhruba 10 milionů, přičemž hustota osídlení je nízká (20 obyvatel na km²). Obyvatelstvo je koncentrováno především v jižní polovině země. Zhruba 85 % populace žije v městských oblastech. Hlavní město Švédska je Stockholm, které je zároveň i největším švédským městem. -
Švýcarsko
V názvu státu sice přetrvávají historické výrazy konfederace či spříseženství, ale z hlediska fungování politického systému jde o federaci skládající se ze 26 kantonů, z nichž šest byly původně polokantony. Švýcarsko má obyvatel, z toho je přibližně 25 % cizinců. Vláda a parlament sídlí ve městě Bern, hlavní město Švýcarské konfederace však není oficiálně určeno. Nejvýznamnějšími městskými centry jsou Curych, Ženeva a Basilej. -
Dominikánská republika
Před příchodem Evropanů ovládali území Taínové. Po historickém přistání Kryštofa Kolumba roku 1492 docházelo rychle ke španělské kolonizaci. Taínové téměř zcela vyhynuli, zejména kvůli zavlečeným chorobám. V roce 1697 Španělsko uznalo francouzskou nadvládu nad západní třetinou ostrova, který se v roce 1804 stal nezávislým státem Haiti. Na Španělsku získali Dominikánci nezávislost roku 1821, brzy ale následovalo násilné připojení k Haiti. Místní se z nadvlády sousedů osvobodili roku 1844, po vítězství v dominikánské válce za nezávislost. Během následujících 72 let zažila Dominikánská republika převážně občanské války, několik neúspěšných invazí Haiťanů a krátký návrat španělského koloniálního panství, než natrvalo vyhnala Španěly během války z let 1863–1865. USA okupovaly Dominikánskou republiku v letech 1916–1924, kvůli hrozbě nesplácení zahraničních dluhů. Od roku 1930 vládla diktatura Rafaela Trujilla, a to až do jeho zavraždění v roce 1961. Následná občanská válka byla ukončena americkou vojenskou invazí a následovala autoritářská vláda Joaquína Balaguera. V roce 1978 se Dominikánská republika posunula směrem k zastupitelské demokracii. -
Honduras
Jméno Honduras, jež zemi dali Španělé, znamená ve španělštině hluboký záliv. Vychází z podoby zálivu u města Trujillo, které bylo prvním hlavním městem v Hondurasu. Je však možné, že název pochází z citátu Kryštofa Kolumba „Gracias a Dios que hemos salido de estas honduras!“ (česky Díky bohu, že jsme unikli z těch zrádných hlubin!), který Kolumbus pronesl poté, co přistál během tropické bouře na výběžku, jenž byl podle toho pak pojmenován Gracias a Dios. -
Kanada
Kanada vznikla na území osídleném Indiány a Inuity jako unie britských zámořských teritorií a kolonií, z nichž některé byly předtím součástí francouzské koloniální říše. Nezávislost na Velké Británii získala mírovou cestou Zákonem o Britské Severní Americe z roku 1867 a Canada Actem v roce 1982. -
Kostarika
Poprvé bylo území Kostariky prozkoumáno španělskými conquistadory a objeviteli v raném 16. století, kolonizace se odehrála až v roce 1563. Po dobu španělské nadvlády byla Kostarika součástí guatemalského generálního kapitanátu. V první polovině 19. století byla Kostarika spolu s ostatními státy sjednocena v Unii středoamerických států, na které vyhlásila v roce 1821 a později v roce 1838 samostatnost. -
Kuba
Teritorium Kuby bylo obydleno domorodými Taíny od 4. století př. n. l. do období španělské kolonizace v 15. století. Od 15. století bylo toto území kolonií Španělského impéria až do doby španělsko-americké války v roce 1898, kdy byla Kuba okupována Spojenými státy a získala nominální nezávislost jako de facto americký protektorát. Z této doby pochází dohoda o pronájmu základny Guantánamo mezi Kubou a Spojenými státy, kterou však současná kubánská vláda považuje za neplatnou. Rostoucí politická radikalizace a společenský neklid vyvrcholily roce 1952 v diktaturu Fulgencia Batisty. Další nepokoje a nestabilita vedly roku 1956 k sesazení Batistovy diktatury gerilovým hnutím 26. července, které pod vedením Fidela Castra ustanovilo komunistickou vládu. Od roku 1965 je stát veden Komunistickou stranou Kuby. Země byla centrem soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem během studené války, jež během kubánské krize v roce 1962 málem vyústilo v jadernou válku. Kuba je jedním z posledních marxisticko-leninských socialistických států, kde je vláda jedné strany ošetřena ústavou. Nezávislí pozorovatelé obviňují kubánskou vládu z porušování lidských práv včetně svévolného věznění představitelů opozice. -
Panama
Panama, plným názvem Panamská republika, je stát na pomezí Jižní a Střední Ameriky kontrolující strategický průplav. Jeho sousedy jsou na východě Kolumbie a na západě Kostarika. Počet obyvatel přesahuje 3 miliony, z nichž téměř polovina žije v hlavním městě Panamá. Světový význam má Panamský průplav mezi Atlantským a Tichým oceánem. -
Spojené státy americké
S rozlohou 9,8 milionu kilometrů čtverečních jsou Spojené státy třetí největší zemí na světě (po Rusku a Kanadě). S téměř 340 miliony obyvatel jsou třetí nejlidnatější zemí planety (po Číně a Indii). Populace je tradičně koncentrována na obou pobřežích, na východním leží největší město Spojených států New York, na západním pobřeží druhé největší město Los Angeles. Hlavním městem je Washington. Východní část země je hustěji osídlena než západní. -
Trinidad a Tobago
Většinu povrchu Trinidadu tvoří ploché či mírně zvlněné roponosné sedimenty. Na pobřeží jsou četné bažiny. Jih ostrova je obklopen korálovými útesy. Značnou část ostrova pokrývá deštný prales. -
Austrálie
Austrálci osídlovali Austrálii (kontinent) po asi 65 000 let před prvním příjezdem průzkumníku Spojených provincií nizozemských (dnešního Nizozemska) na začátku 17. století, kteří území pojmenovali jako Nové Holandsko. V roce 1770 si východní část Austrálie vyžádalo Království Velké Británie a původně se usadila tím, že transpontovala trestance do kolonie Nový Jižní Wales od 26. ledna 1788, což je datum, které se stalo australským národním dnem. Populace v následujících desetiletích neustále rostla a v době zlaté horečky v padesátých letech byla většina kontinentu prozkoumána evropskými osadníky a bylo založeno dalších pět samosprávných kolonií koruny. Dne 1. ledna 1901 se šest kolonií federovalo a vytvořilo Australské společenství. Austrálie si od té doby udržuje stabilní liberálně demokratický politický systém, který funguje jako federální parlamentní konstituční monarchie a zahrnuje šest států a deset teritotií. -
Nový Zéland
Nový Zéland není součástí australského kontinentu, protože se nenachází na jeho kontinentálním šelfu; je však částí ponořeného kontinentu Zélandie. Zélandie společně s Austrálií tvoří širší region Australasie, jenž je součástí Oceánie. -
Argentina
Argentina je se svými 2 780 400 km² osmou největší zemí světa, čtvrtou největší na americkém kontinentu a největší španělskojazyčnou zemí planety. Má druhou největší ekonomiku v Jižní Americe a druhou nejvyšší kvalitu života. Je členem G 20. Spolu s ostatními státy v oblasti vytváří sdružení volného obchodu Mercosur a politické společenství Unie jihoamerických národů, jež mělo být vytvářeno podle vzoru Evropské unie, v posledních letech však uvízlo na mrtvém bodě. -
Bolívie
-
Guyana
Holandská Guiana 1667–1814 Území Guyany bylo původně osídleno kmeny Aravaků a Karibů. Pobřeží Guyany objevil roku 1498 Kryštof Kolumbus. O rok později přišli do země první Španělé. Projevovali ale jen malý zájem o toto území, a proto se v Guyaně od 16. století usazovali Nizozemci, Francouzi a Britové. V polovině 17. století se Holanďanům a Francouzům podařilo Angličany ze země vytlačit. -
Paraguay
Existuje více výkladů názvu Paraguay, který vznikl složením guaraníjských slov jazyka, používaného indiány Guaraní. -
Peru
Na území Peru sídlila jedna z nejstarších světových kultur Norte Chico (32. století před naším letopočtem) a později incká říše, největší stát předkolumbovské Ameriky. Říše Inků měla centrum v dnešním Peru, ale táhla se i dál na jih a sever. Potomci Inků nadále žijí v Andách tradičním způsobem života a tvoří polovinu peruánské populace. Incké území bylo podrobeno v 16. století Španělskem a následně na něm vzniklo místokrálovství Peru, pod které patřila většina španělských jihoamerických kolonií. Nezávislost na Evropě země vyhlásila v roce 1821, reálně ji získala roku 1824, po vojenských kampaních José de San Martína a Simóna Bolívara, zvláště pak po rozhodující bitvě u Ayacucha. Poté prošlo Peru obdobími politických nepokojů, finančních krizí, válkou s Chile, jakož i fázemi stability a hospodářského růstu. Klíčovou postavou ekonomického vzmachu na konci 20. století byl prezident Alberto Fujimori, který si zároveň poradil s maoistickými teroristy z hnutí Světlá stezka. Na druhou stranu byl obviněn z porušování lidských práv a násilného potlačování opozice.